Vesnice v textu je možno vyhledat na mapce.

Na Radotínském potoce bývalo na dvacet mlýnů.

MLÝNSKÝM POTOKEM by se mohl nazvat Radotínský potok, který na 22 kilometrech své délky míval na dvacet mlýnů. To znamená, že téměř na každém kilometru jeho voda poháněla mlýnské kolo a zdarma! Protéká na své cestě okresy Kladno a Praha-západ, dotýká se Prahy při Lochkově, Zadní Kopanině a v Radotíně ústí do řeky Berounky.

PRAMENÍ U OBCE PTICE na Kladensku. Dříve tady bývalo močálisko, z něhož vyvěraly prameny, které dohromady splývaly v potůček – Radotínský potok. V novější době místo zastavěli a voda byla odvedena rourami do polí. Radotínský potok to však neumrtvilo. Pravda, dnes je jeho proud slabší, než býval v minulosti. Ve vesnicích při potoku pamatují, jak se ještě před třiceti lety po několikadenních deštích dokázal divoce rozvodnit. Široká luka kolem Tachlovic zaplavil do šířky deseti až dvaceti metrů a odplavil kupky sena daleko za ves. V šestadvacátém roce, jak je v kronice zaznamenáno, v prostředním mlýně mezi Tachlovicemi a Chýnicí, plaval při jarní bouři ve světnici nábytek. Tehdy měl Radotínský potok sílu pohánět i na dvacet vodních mlýnů.

ÚHONICÍCH hned za Pticemi, jak se říká „na prvním střiku“ Radotínského potoka, býval kdysi snad i vodní mlýn. Musel to být ale jen malý mlýn tzv. „krcálek“, jak dosvědčují zápisy ve farní kronice z 18. století. Ten zdejší parní mlýn Václava Klatovského vznikl až roku 1907.

DRAHELČICÍCH se s mlýnem nesetkáváme, teprve až v další obci Hořelicích býval vodní mlýn pod zámkem
a to v době Anny Marie Františky velkovévodkyně Toskánské, která panství koupila 23. června 1732.

TACHLOVICE byly na vodní mlýny bohatší. Nejprve to byl pod samou obcí při bývalém pivovaře mlýn Hrázský. Měl počátek někde v 17. století, ale zanikl v polovině 19. století. Stával při hrázi (odtud jeho jméno) velkého rybníka, který byl vysušen a je zde nyní pole. Z tohoto velkého rybníka zbyla jen mlýnská nádrž při Prostředním mlýně, zvaném též Kalinův či Grunclův.

Mlýn je starého původu, v soupise Gruntů v roce 1593 se uvádí, že patřil mlynáři Adamovi. Tenhle mlýn měl ještě v roce 1947 mlýnské kolo a také do té doby mlel. Poslední obyvatelkou mlýna byla paní Kalinová-Grunclová, která tu žila do posledních let svého života, do roku 1972. Byla osobností, která až do konce držela mlynářskou tradici, kolem ní byla vždy pohoda a čistota.

MLÝNSKÉ STAVENÍ Prostředního či Kalinova mlýna dosud stojí, ale nový majitel Štička tu dnes už jen hospodaří na polích. Odtud začíná údolí Radotínského potoka s nefalšovanou přírodou. Jeho tok se pod kopcem lidově zvaným „Mexiko“ – jehož vnitřek vybrali pro dobrý vápenec – klikatí lukami. V sousedství další obce Chýnice býval třetí Tachlovický mlýn, zvaný Dolní či Rážův. Jeho stáří bylo několik století, vždyť v 16. století se uvádí v soupise gruntů, že patřil mlynářovi Martinovi.

Od roku 1724 byl majetkem rodu Kalinů. V roce 1935 se do mlýna přiženil Antonín Ráž. Pan otec Ráž byl tady posledním mlynářem, který nechával za války potají semlít zrno na mouku pro okolní lidi. Naposled byl mlýn v provozu v roce 1946. Dnes tu zbyla jen hospodářská stavení.

POD OBCÍ CHÝNICE na Radotínském potoce byly hned tři další mlýny. Byl to tzv. mlýn Hladký nebo i Hladkovský, Spálený či Jelínkův. Musel být velmi starého původu, neboť pověst o něm říká, že zde král Karel IV. zbloudil na cestě z Karlštějna a překvapila ho tma. Zachránilo ho světýlko v okně zdejšího mlýna. Král za to mlynáři udělil výsadu svobody a nechal narazit dokonce zlaté groše, které prý zůstaly uschovány v základech mlýna. Na tuhle pověst mlýn doplatil. Kterýsi „zlatokop“ jej koupil a poklad hledal. Rozkopal mlýnské zdi a dnes jsou z mlýna jen rozvaliny.

DALŠÍM MLÝNEM pod Chýnicí je mlýn Malomlejnský. První zmínka o něm je v Ořešské farní matrice z roku 1661, kdy byl pravděpodobně založen. Prvním mlynářem tu byl Václav Hladký. O něm je psáno: „Při též vsi Chejnice jest mlýn panský, ze kterého každoročně nájmu dává obilí milostivé vrchnosti 14 strychů“.

A ODTUD už je jen skok, pár set metrů k nádhernému zákoutí na Radotínském potoce, který se tu obrací k jihu. Tady je bezedný klid, že uslyšíš až potůček bublat. Příroda je tu, jak bývala před mnoha lety. Divoce tu vyrůstá s velkými listy lopuch, štíhlá lebeda, bolehlav plamatý, ale i vztyčený prst žlutě kvetoucí divizny, trsy třezalky a zavoní příjemně mateřídouška.

Tady v tom krásném zákoutí pod vysokými korunami dubů, je Dubečský mlýn, Dubenec či „v Dubči“. Podle trámoví uvnitř světnic a zbytků goticky klenutých sklepů může svým stářím soupeřit s mlýnem Hladkým či Jelínkovým.

MLÝN PATŘÍVAL Vyšehradské kapitule. Rodinná data mlynářů v Ořešské farní matrice jsou již uvedena od roku 1661, ale musel stát již daleko dříve, což dokazuje již zmíněné gotické zdivo. Záznam dokládá, že v polovině
17. století při mlýně stávala též výsadní hospoda. V té době tu mlynařil Matouš Kalina, od roku 1674 Pavel Stehlík a od roku 1690 Vojtěch Dobřenský. V roce 1708 byl nájemcem mlýna Mikoláš Kozalyk. Z historie se rovněž dovídáme, že 26. května 1747 poblíž mlýna byla v lese zabita 26-letá Dorota Veselá…

V ROCE 1896 mlýn Dubenec či „v Dubči“ koupil za 5425 zlatých Antonín a Anna Kalinovi a jejich rod tu hospodařil až do roku 1964. Ze sousedního Ořecha sem chodíval v letech 1909 – 1919 na návštěvu spisovatel Jindřich Šimon Baar.

I JÁ SÁM SI PAMATUJI, jak nás zde „v Dubči“ vítala s úsměvem a dobrým slovem panímáma Kalinová, když jsem jako pětiletý kluk chodíval s otcem, který roznášel poštu. Tady u mlýna začínají již chotečské lesy.

Kousek dál za Radotínským potokem je zalesněný ostroh, kde kdysi býval zámek, po něm zbyly už jen hromádky kamení a pojmenování „Na zámcích“. Sem na stráň jsme chodívali brzy z jara na první podléšky, fialky a petrklíče. Přinášel jsem jich kytičku a vtiskl pak s úctou a vděkem mámě do upracované dlaně. A ona mlčela, neřekla docela nic, jen mě pohladila po vlasech. A kytičku fialek jsem ještě dlouho, třeba uschlou, vídával ve vázičce v jejím koutku…

V OBCI CHOTEČ Radotínský potok roztáčel mlýnské kolo rozložitého mlýna Prantlova či Pivovarského podle blízké výrobny piva. Jeho posledními majiteli byli bratr a sestra Prantlovi, kteří se dožili vysokého věku. Žili zde sami po celý svůj život. Od jejich smrti, již po válce, slouží mlýn jen jako rekreační objekt.

Na samém dolním okraji obce Choteč stojí mlýn Veselých. Ten dodnes mele obilí!

PRVNÍ ZMÍNKA o tomto dominikánském mlýně je z roku 1737, kdy byl prodán do soukromého vlastnictví. Nájemcem mlýna byl i JUDr. Jan Měchura – od toho také zván jako mlýn Měchurovský -, který byl tchánem Františka Palackého, jenž si za manželku vzal jeho dceru Terezii, sestru Eugena Leopolda Měchury, hudebního skladatele. Roku 1776 koupil mlýn Měchurovský Václav Veselý s chotí Františkou. Od té doby až do současnosti zůstal mlýn ve vlastnictví tohoto mlynářského rodu. Od roku 1947 na mlýně hospodaří Zdeněk Veselý se svou ženou Libuší.

ASI 1 KM PO TOKU potoka je na starých mapách jmenován Cvrčkův mlýn či později jako mlýn Suchých. V roce 1931 mlýn koupil Kunz a po něm jej vlastnil František Bäumelt. Pod Cvrčkovým mlýnem stojí mlýn Podořešský. Zprávy o mlýně jsou již v polovici 16. století. V berní rule z roku 1654 je uvedeno: „Tyto grunty jest vrchnost v roce 1637 sobě k ruce ujala a koupila, z nichž nyní až posaváde panský dvůr jest“. Pak byl mlýn v majetku kapituly u sv. Víta, od roku 1715 jej vlastnil Václav Kalina. Posledním z toho rodu tu byl v roce 1903 František Kalina. Mlít se přestalo v roce 1947.

DALŠÍM MLÝNEM pod Zadní Kopaninou byl mlýn Táslerův či Přední Mašek. První zmínka o mlýně je ze
17. století, kdy zde mlel Jan Brejcha, řečený Mlynář, na dvou „Podkopanských mlejnech“ – Hořejším (Táslerově) a Dolejším (Zadní Mašek). Jeho rod tu hospodařil 200 let.

Pod Táslerovým či Hořejším mlýnem je mlýn Dolejší či zvaný též Zadní Mašek. Ten je stavěn jako tvrz do čtyřhranu svými budovami o síle několika metrů. Je také vyhlášen jako historická technická památka.

Vznik mlýna možno spatřovat po třicetileté válce. Po mlynáři Josefu Stočesovi přešel do vlastnictví Antonína Maška, který jej postoupil v roce 1939 svému synu Miroslavu. Mlít se přestalo v roce 1950, ale když mě mlynář provázel mlýnem, byl v takovém stavu, jen ho znovu spustit. A nejen mlýn. Voda poháněla buchar a vyráběla elektřinu.

DOLE PŘI OSADĚ CIKÁNKA stojí mlýn Špačkův zvaný Rutice, na konci osady býval mlýn Václava Kaliny, poblíž něj pak mlýn Šarbochův. Směrem k Radotínu stával druhý Maškův mlýn – Přední Mašek. Poslední čtyři mlýny na Radotínském potoce byly již v samém Radotíně. Nejhořejší z nich zvaný Brouchův je zmiňován již roku 1499. Velmi starý je rovněž Hořejší mlýn zvaný Böhmův, kdy první zmínka o něm pochází z roku 1432.

POSLEDNÍMI MLÝNY byly Prostřední či Farářský nebo také „U Hamanů“ a mlýn Dolejší či Šnajberkův.
Těmi i naše procházka údolím a historií Radotínského potoka končí.

Autor Josef Klempera, čerpáno z časopisu Metro ze 4. srpna 1998.